Místo jedničky komplexní rozbor. Jaká jsou pro a proti slovního hodnocení ve školách?

Klasické známkování nahradí od roku 2027 v první a druhé třídě výhradně slovní hodnocení. Odborníci novelu prezentují jako způsob, který by měl děti motivovat k tomu, aby se učily více kvůli znalostem a méně kvůli známkám. U české veřejnosti má ale nová klasifikace zatím menšinovou podporu.

Autor: Eliška Sýkorová

„Hlavními důvody pro zrušení známek v nejnižších ročnících je jednak zcela zbytečný důraz na vnější motivaci, a jednak frustrace či demotivace žáků, kteří na jedničky prostě nedosáhnou,“ tvrdí ředitel odboru předškolního a základního vzdělávání MŠMT ČR Michal Černý na webu Řízení školy.

Od září 2027 by na slovní hodnocení měly přejít první třídy základních škol, o rok později třídy druhé a následně třetí. Klasické známkování by tak mělo začít až od čtvrtého ročníku, a to především z důvodu přijímacího řízení na víceletá gymnázia.

Tato změna ale nemá příliš velkou podporu ze strany rodičů. Podle výzkumu IPSO pro Seznam Zprávy se zavedením čistě slovního hodnocení souhlasí pouze 31 procent dotázaných. Proti je naopak dvojnásobek. „Častěji jsou podporovateli známek starší lidé. Naopak v kategorii od 18 do 35 let je pro slovní hodnocení jen o něco méně než polovina lidí,“ uvádí Seznam Zprávy.

Výsledek ale není nečekaný, protože známky jsou v Česku historicky zakořeněné. A právě tradici uváděli jako důvod pro zachování jedniček i respondenti v průzkumu STEM z roku 2023.

„Současný způsob hodnocení v českých školách, tedy pouze známkou, vnímám jako přežitý a nevyhovující. Ve vzdělávacím systému je ale pevně zakořeněný,“ tvrdí sociální psycholožka, pedagožka a lektorka centra Calm2be Dagmar Lukavcová. „Posuzuje pouze okamžitý stav, je jednorázové a nezachycuje výsledky v procesu vzdělávání. Navíc může demotivovat.“

V zahraničí je přitom slovní či kombinované hodnocení (známky + slovní hodnocení) poměrně běžné. Vysvědčení saských prvňáčků je například sestaveno pouze z osobního slovního hodnocení bez známek a v následujících ročnících se pak přechází na kombinaci. V Belgii se vysvědčení liší na základě školy a regionu. Některé vzdělávací instituce mají až třístránkové archy, kde jsou žáci za jednotlivé předměty hodnoceni na škále 1 až 10. V jiných jsou zase děti hodnoceny pomocí „schůdků“, doplněných podrobným textem od učitele. V těchto školách dochází často i k sebe evaluaci pomocí smajlíků.

Mezi neprogresivnější země v oblasti vyučování se dlouhodobě řádí Dánsko, kde klasické vysvědčení vlastně neznají. Žáci až do osmé nebo deváté třídy dostávají výhradně slovní hodnocení, ale i to se některým nelíbí. Při debatě, zda známkování zrušit úplně pronesla, členka Parlamentu Marianne Jelved větu: „Prase, které budete vážit, také nepřibere.“

„Současný způsob hodnocení v českých školách, tedy pouze známkou, vnímám jako přežitý a nevyhovující. Posuzuje pouze okamžitý stav, je jednorázové a nezachycuje výsledky v procesu vzdělávání.“

České školství ale podle Lukavcové na formativní hodnocení zatím připraveno není. „Ústní či písemné hodnocení by mělo vyjadřovat pokrok při dosahování daných vzdělávacích cílů, jako jsou například dovednosti, vědomosti či kompetence. Kromě toho s sebou nese i sebe evaluaci. Náš školský systém ale na tento způsob zatím není nastaven ani připraven“ myslí si. „V případě škol s alternativním způsobem vzdělávání se mnohdy formativní hodnocení uplatňuje. Protože ale neexistuje prostupnost mezi jednotlivými stupni vzdělávání, slovní hodnocení se často převádí na sumativní.“

Dalším důvodem, proč se MŠMT pro zavedení slovního hodnocení rozhodlo, je nízká vypovídací hodnota známek. Každý vyučující totiž k hodnocení přistupuje jinak. „Rozumíme tomu, že známky jsou relativně jednoduché a srozumitelné. Naším úkolem je připravit podobně jednoduché a srozumitelné systémy hodnocení bez zmíněných negativních efektů a přesvědčit učitele i rodiče, že tato změna má velký smysl. Myslíme si, že z dlouhodobého hlediska to vzdělávání nejmladších žáků usnadní a zkvalitní,“ říká Černý.

Stejného názoru je i ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal. „Není to jen nějaký rozmar, že se má najednou hodnotit jinak než známkou. Jde o logický vývoj. Dnes máme na děti takové požadavky, že známkou jejich posun objektivně hodnotit nelze.“

Česká školní inspekce například došla ke zjištění, že při testování dětí dosahují chlapci lepších výsledků než dívky. Známky ale dostávají horší. Studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu z roku 2022 potvrdila, že hodnocení stejně schopných žáků se na různých školách může lišit až o jeden klasifikační stupeň. 

Ani nadané děti ale nemusí nosit domů samé jedničky. Některé mohou vynikat pouze v jednom předmětu, nebo je škola jednoduše nebaví a na známky úplně rezignovaly. 

„Žáci, kteří, co se týče znalostí, nedosahují úplně dobrých výsledků, mohou díky formativnímu hodnocení dostat pozitivní zpětnou vazbu ohledně svých kompetencí. A to může fungovat motivačně. Určitě daleko víc, než když prostě dostanou za čtyři,“ dodává Zatloukal.

Ani nadané děti ale nemusí nosit domů samé jedničky. Některé mohou vynikat pouze v jednom předmětu, nebo je škola jednoduše nebaví a na známky úplně rezignovaly. A pokud naopak dítě dostává dobré známky téměř zadarmo, může mít v budoucnu problém s vypořádáním se s neúspěchem. 

To potvrzuje i odbornice na vzdělávání nadaných dětí Šárka Portešová z Katedry psychologie Masarykovy univerzity. „Když se jim nedaří a známky najednou nejsou podle jejich představ, mívají silný pocit selhání, jsou přesvědčeny, že jejich hodnota v očích ostatních klesla. Problém je také, že investují energii do známek, místo aby ji investovali do učení se toho, co je zajímá,“ uvedla v rozhovoru pro iDNES.cz z roku 2018.

Neodpovídající jsou podle ní i nároky učitelů. Systém je totiž nastavený tak, že učitelé dávají nadaným dětem stejné výzvy jako těm průměrným. Žáci proto nejenže stagnují, ale neučí se, jak dosahovat cílů či překonávat překážky. To vede k situaci, že se bojí chyb a zkoušení nových věcí. „Je to smutný pohled. Setkáváme se s dětmi, o kterých víme, že mají nadprůměrný potenciál, a přitom se propadají do šedi průměru,“ dodává Portešová.

„Kombinace známky a slovního hodnocení není dokonalý způsob hodnocení. Pokud by ale byly vytvořeny podmínky pro tento způsob hodnocení žáků v našich školách, znamenalo by to podle mého názoru posun pozitivním směrem,“ říká Dagmar Lukavcová.

Podle Jany Kratochvílové z Pedagogické fakulty Masarykovy Univerzity by obsah slovního hodnocení měl být složen ze tří částí – posouzení úrovně vzdělání, posouzení výsledků vzdělávání žáka a jeho vývoje a ohodnocení přístupu ke vzdělání.

Učitelé by se měli vyjadřovat k činnostem a výsledkům žáka, nikoli k jejich osobnosti. „Fráze ,Na hodinách angličtiny jsi aktivní’ je za mě špatně. Mnohem lepší je říct ,Na hodinách angličtiny se velmi často zapojuješ do všech aktivit a jsi nápomocný ostatním spolužákům‘, to má mnohem větší výpovědní hodnotu,“ popisuje. Dále upozorňuje na manipulační fráze, sloveso „umět“ a uzavírání dalších možností rozvoje. „Jako učitelé bychom neměli používat spojení jako ,líbí se mi, že…‘ a ,mám radost, že…‘. Pracujme spíš s oceněním než s chválením.“

Ideální hodnocení tak podle Kratochvílové vypadá nějak takto: „Tvé písmo se stále vyvíjí. Píšeš pohotověji, a přitom častěji se správným sklonem i velikostí písma. I nadále ale věnuj pozornost pečlivému psaní. Většinou už píšeš bezchybně slova s i/y po měkkých a tvrdých souhláskách, slova s ě a vlastní jména. U psaní slov, která na konci jinak slyšíme a jinak píšeme, potřebuješ ještě trochu času k bezchybnému psaní. K učení jsi přistupoval zodpovědně a odevzdal jsi všechny úkoly.“

Školy, které na slovní hodnocení přešly, zmiňují, že zásadní je komunikace nejen s rodiči, ale i s učiteli. Aby systém správně fungoval, je potřeba přesvědčit i je, že se jedná o krok správným směrem. Ministerstvo školství už totiž jednou známky zrušilo. Učinilo tak v 80. letech minulého století, ale bez velké přípravy či vysvětlování. Strhla se proto vlna kritiky, kdy se proti rozhodnutí postavila většina učitelů a jedničky se velmi rychle vrátily zpět.

„Dlouhá léta nechápu blok nejen českého školství, ale i odborné a laické veřejnosti, proč se nedaří změnu prosadit. Silně tu bohužel přežívá mýtus, že bez známek by se děti neučily, což samozřejmě není pravda,“ tvrdí expertka na vzdělávání Vladimíra Spilková z Univerzity Pardubice.

„Kombinace známky a slovního hodnocení není dokonalý způsob hodnocení. Pokud by ale byly vytvořeny podmínky pro tento způsob hodnocení žáků v našich školách, znamenalo by to podle mého názoru posun pozitivním směrem,“ souhlasí Dagmar Lukavcová.

Podle knihy Smysluplné hodnocení ve školách výuka bez známek znamená smířit se s tím, že se děti nebudou učit tak, jak si představujeme, ani to, co považujeme za nezbytně nutné. Znamená to přijmout skutečnost, že se budou zaměřovat na to, co jejich mozek vyhodnotí jako podstatné a na nás je, abychom jim nabídli co nejkvalitnější podporu a příležitosti.